Přesvědčovat v dnešní době rozumně uvažujícího člověka o faktu, že jsme tvůrci vlastního osudu i svého štěstí, bude asi zbytečné. Alespoň by to mělo platit u lidí, kteří pravidelně a ochotně používají ke každodenní činnosti svůj mozek a jsou ochotni připustit, že vnější okolnosti zasahující jim do života je nemohou nijak výrazně ohrozit. Řekněme, že jsem člověk, který se vlastní vinou propracoval (v našem modelovém příkladě „projedl“) k výrazné nadváze.  Připusťme, že jsem se rozhodl s tímto stavem něco udělat a vydám se na pomoc ke specialistovi, který mě „opraví“. Berme také v úvahu, že poslechnu jeho rady, budu zuřivě a souhlasně kývat hlavou na všechno, co mi doporučí a skutečně to budu myslet vážně.

Prostě „půjdu do sebe“.

Vezmu rozpis jídelníčku, rozhodnu se začít s doporučeným pohybem a za měsíc se budu těšit na kontrolní měření, které mi ukáže přesné hodnoty postupného zlepšování mé tělesné konstituce. Po uklidnění emocí v klidu domova znovu pročtu seznam doporučení a s klidným srdcem zjistím, že až tak dramatické to opravdu nebude. Přestanu smažit, celkově omezím tuky – odborníkovi se podařilo mi vysvětlit, že tato změna bolet nebude.  V této fáziprocesu změn souhlasím. Horší to bude se sladkostmi.  Nejsem ale přece žádné „béčko“, občasnou chuť na čokoládu „zatluču do země“… Nejradostnější pocity zažívám u doporučení pohybu – původní děs z toho, že budu
muset svoje tělo trápit v posilovně nebo začít jezdit na kole, ze kterého mě bolí záda i partie nacházející se na těle trochu níže, střídá úleva. Bylo mi totiž náležitě vysvětleno, že v první fázi – tedy jako u začátečníka – je naprosto dostačující provádět obyčejné procházky.  Vidina absence bolesti týraného těla mě povzbudí – každodenní procházky přece nebudou problém. Matně si vzpomínám, že byla řeč o minimu v podobě deseti tisíc našlapaných kroků každý den. Údajně je to čtyři až pět kilometrů. Na pomoc si beru psa, který pohyb potřebuje také – neustálé povalování se mnou na sedačce u televize zformovalo jeho postavu do obdobných tvarů jako u mě.  Hlavou mi probleskne přísloví „Jaký pán, takový pes“.

Proč ne? Ve dvou se to lépe táhne, budeme se na procházce tedy tahat vzájemně. Beru vše do svých rukpou a nastavuji v domácnosti nekompromisní změny. První den se proti mě (a mému mazlíčkoví taktéž) postavila samotná matka příroda a nadělila nám pořádný liják. Co se dá dělat – beru psa a místo výtahu použiji schodiště, kterému jsem dal sbohem už před pár lety. Aspoň opráším pavučiny. Zajdu do podchodu a koukám na psa, jak mě zoufale prosí očima, že dál jít nemůže.  Vybavuje se mi další přísloví – „Počasí, do kterého bych ani psa nevyhnal“. No nic, dnes to na deset tisíc kroků nevypadá. Alespoň se vrátím stejnou trasou a vyšlapu schody i opačným směrem.
Druhý den při pohádkově krásném slunečném počasí vyrážím se psím kamarádem „do terénu“ znovu. Po dvaceti minutách svižné procházky mě z ostrého slunce rozbolely oči. Beru zpátečku a vyrážím k domovu. Co kdyby ozónová díra pustila více škodlivých paprsků a pejsek oslepnul… Třetí den mě u vchodu zastavila sousedka. Podařilo se mi ji setřást až po čtyřiceti minutách „přátelského pokecu“. Dnešní procházka opět žádné terno.

Po měsíci sedím na konzultaci u svého poradce a bezradně zírám na výsledky měření svých tělesných parametrů.  Jak je možné, že se nelepším? Nějaká sladkost sice občas proklouzne, ale tučné už nejím…alespoň ne v takovém množství, jako v minulosti.  A energetický výdej jsem také zvýšil – každý den na procházce! Mému poradci se evidentně výsledky nelíbí a mluví něco o špatném poměru mezi příjmem a výdejem energie.  To téměř zavání dietou – a na ničem takovém jsme se nedomlouvali. Žádné diety, žádné omezování se – co z toho života budu mít? Odcházím znechucen domů. Draze zaplacené rady specialisty nefungují. Tolik změn za jeden měsíc a žádné výsledky. Čert aby je všechny vzal…

Přeji pohodový den )
Mgr. Martin Jelínek

Nedávno jsem omylem (ale se zájmem) sledoval nejmenovaný pořad zabývající se vařením. Každý den jeden ze skupinky vybraných účastníků vaří doma vlastně zvolené menu pro ty ostatní.  Díl, který se mi nezapomenutelně vryl do paměti, jsem zřejmě vidět skutečně měl – už s ohledem na fakt, že na náhody nevěřím. Účastnice (s výraznou nadváhou, což ve vztahu k vaření nemusí absolutně nic znamenat) připravovala svoji domácí specialitu – jako předkrm tatarák s topinkami, hlavní chod pak pečená kachna se zelím a knedlíkem.  Jako bývalý striktně vyprofilovaný masožrout postupně inklinující k umírněné formě vegetariánství jsem na krátký okamžik zbystřil pozornost. Tatarák s topinkami nasáklými tukem jako předkrm je docela „síla“ – takový kulinářský postup si zaslouží trochu pozornosti i od člověka, kterému jsou schopny podobné nutriční výsřelky pěkně „pohnout žlučí“.

Fascinujícím zážitkem se ukázala být příprava kachny. Proti této drůbeži z výživového hlediska nic nemám – pokud ovšem neplave na tuku společně s osmi knedlíky. Kachnu je možné upravit na tisíce různých způsobů, spousta z nich je nutričně opravdu vyvážených. V našem případě ke každému kousku masa paní kuchařka přidala navíc kostku tuku na pečení – přibližným odhadem na celou kachnu přes půl kilogramu tuku. Za fascinující to považuji proto, že při zhlédnutí takové situce si člověk uvědomí, že lidé ve vztahu k vlastnímu zdraví vlastně ani nejsou hloupí.  Dát k jednomu opeřenci na pekáč hroudu tuku takového kalibru není hloupost. Můžeme to nazvat například jako naprostou ignoranci všech ZÁKLADNÍCH principů ve stravování, které mají schopnost ovlivňovat naše zdraví. Nebo možná mozek pouze podlehl volání chuťových buněk po intenzívnějším zážitku – kuchařka velmi elegantně svůj postup zdůvodnila tím, že tuk je nositelem chuťových vlastností jídla, v čemž měla samozřejmě pravdu.

Přemýšlím, jak člověk s třiceti kilogramy nadváhy může nevidět takto jasnou souvislost mezi svojí stravou a tělesným stavem. Je sice pochopitelné, že ne každý chce být štíhlý, cpát se ale takto tukem už zavání cílenou sebevraždou.  Možná se pletu – moje myšlenky mohou inklinovat ke snaze o idealizování světa, propagaci kultu těla a nevím ještě čeho dalšího. Možná bude rozumnější příště televizi přepnout na jiný kanál – National Geographic vysílá spoustu zajímavých programů ze světa zvířat nezatížených takovými problémy. Nemají tyto problémy možná proto, že nepřemýšlí – svoje rozhodnutí zakládají na pudech daných Matkou přírodou kombinovaných společně s životními zkušenostmi.

Většina lidí ale nepřemýšlí také. A to je velmi smutné. Představa, že bychom se mohli řídit pouze vlastními pudy jako zvířata, mi nahání husí kůži…

Přeji pohodový den
Mgr. Martin Jelínek

Téma stravování dětí vždy bylo a jednoznačně bude i dále jednou z nejatraktivnějších oblastí výživy vůbec.  Důvod je vcelku prozaický – jakmile jednou rodiče dají život svojí ratolesti, mají snahu a tendenci se o potomka starat co nejlépe.  Kupují to nejkrásnější oblečení – každý chce mít krásné dítě. Poskytují ty nejlepší služby – jsme přece ti nejvzornější rodiče. Kupují to nejlepší jídlo – každý chce mít zdravé dítě.

Co ale znamená „nejlepší jídlo“?  Nejdražší?  Pouze s přídomkem „bio“?

Na první pohled by se mohlo zdát, že generace našich dětí si díky možnostem svých rodičů a doby, ve které žijeme, dopřává ve stravě skutečný luxus.  Maminky, které vkládají na svoje bedra odpovědnost za nákup potravin, mají plné ruce práce s výběrem těch „nej“ produktů především pečlivým sledováním informací na jejich etiketách. Studují „éčka“ v potravinách, reference, názory jiných maminek, množství jednotlivých složek… Stačí občas zabrousit na weby specializující se na rodičovství, kojení, přebalování a jiné radosti spojené s výchovou a vývojem dětí od nejútlejšího věku. Člověk velmi rychle pochopí, že nás v této oblasti zajímá vlastně všechno. Značka plenek, dudlíků, přesnídávek, mléčných výrobků, vhodných a nevhodných aditiv. V obrovském přebytku informací jsme se dnes dostali do stavu, kdy ztrácíme přehled především o přehledu samotném.  Nějakým způsobem nám začaly unikat souvislosti, které nás správně mají informačně držet nad hladinou.  Chceme krmit svoje děti jen tím nejlepším, ale najednou zjišťujeme, že jsme se dostali do situace, kdy nám unikají souvislosti a zdravý selský rozum se přestává hlásit o slovo.  Nesvádějme to jen na výrobce potravin, média nebo vládu. Vina je především na nás samotných – jsme skutečně natolik přesyceni mnohdy protichůdnými informacemi, že si většinou svých rozhodnutí spíše ubližujeme. Z povědomí populace se vytratilo vnímání rozdílu mezi zdravou a racionální stravou – dva nejdůležitější pojmy, které mají schopnost ovlivňovat zdraví nás všech velmi podstatnou měrou. Koupím potravinu, o které jsem jako rodič na základě informací z reklamy, etikety i názoru svého okolí přesvědčen, že vykazuje zdání zdravého výrobku. Může obsahovat vitamíny, vlákninu, probiotické kultury, antioxidanty, tvrdit o sobě, že je funkční, mít nízký glykemický index…jako rodič jsem trhem postupně vzděláván a zahlcován novými pojmy, ve kterých se pomalinku polehounku začínám ztrácet.

Který z nich je důležitější?

Co když výrobek splňuje představy skutečné superpotraviny a ve skutečnosti mému dítěti neprospívá?  Jak poznám, která jeho vlastnost je ta špatná?  Koukejme na situaci pozitivně. Žijeme v době, která je typická zvyšujícím se zájmem o lidské zdraví a povědomí celé populace o této oblasti se postupně rozvíjí. Svým způsobem postačí znát pouze několik klíčových pojmů a držet rozum na uzdě, aby nepanikařil z neznalosti těch ostatních, jejichž množství se neustále zvyšuje.  Když navíc pochopíme, jakou informační váhu mají jednotlivé vlastnosti potravin a dokážeme s nimi pracovat, máme vyhráno.  Dokáži dát dítěti to, co mu prospívá, chutná a v dlouhodobé perspektivě nezpůsobuje žádné potíže.

Po několika měsících nátlaku jsme podlehli poptávce ze strany zájemců (zájemkyň) o kompletní informace týkající se racionálního stravování jejich ratolestí a vytvořili nový kurz „Výživa dětí“ – www.kurzyatac.cz/informace-o-kurzu/vyziva-deti/. Snad se nám podaří zasadit ta správná semínka na patřičná místa a začít novou revoluci v oblasti výživy dětí.

Přeji pohodový den
Mgr. Martin Jelínek

Zdraví je pojem, který nás obklopuje každý den.  Narodili jsme se s touhou žít – tedy být zdraví.  Okupujeme tuto planetu proto, abychom si život užívali v plné svojí kráse, a to se nám podaří nejlépe v případě, když jsme zdraví. Jakmile onemocníme, je naším jediným přáním být opět zdravý. Zapneme televizi a polovina ze všech vysílaných pořadů se zabývá naším zdravím. Přitom ale ne každý se může pochlubit tím, že nemá žádný zdravotní problém. Dokonce si troufám tvrdit, že budeme velmi obtížně hledat jedince, které netrápí absolutně žádný zdravotní problém.

Je tedy pochopitelné, že se populace o svoje zdraví zajímá.

Pomineme-li fakt, že o zdraví kolují různé informace (rozumnější bude nazývat věci správným jménem a v nadpoloviční většině případů použít pojem „dezinformace“), zaměřme se na to, co vlastně lidé ve skutečnosti pro svoje zdraví dělají. Abych lépe pochopil, proč jako populace trpíme tolika zdravotními problémy, začal jsem před několika lety v supermarketech sledovat ostatní lidi, co všechno kupují. Postupem času se z toho stal koníček, ze kterého vznikla studijní aktivita v podobě občasného posedávání v kavárně a „šmírování“ fronty u pokladen. Koukat na to, co spoluobčané kupují a dělat si obrázek o realitě stravování v našich končinách, vydrželo pouze několik málo dní.  Důvodem byl stereotyp, který působil na psychiku podobně jako kladivo na čarodějnice.  Pečivo, které do šlechtického stavu „celozrnnosti“ mělo ještě pořádný kus před sebou. Balené vody – moje statistiky prokázaly 70% převahu slazených tekutin. Sladkosti, sladkosti a zase sladkosti (krátkou dobu mě fascinovaly nákupy mládeže v podobě coly s tyčinkami Mars nebo Snickers. Už samotný pohled takovou nadílku mě přiváděl do stavu hyperglykemie). Pivo – národní toť nápoj, tedy no comment z důvodu naprosté názorové převahy většiny národa.  Maso – převážně kuřecí a vepřové. Kam se poděly ryby? Mléko a slazené mléčné výrobky – jejich existence mi způsobuje utrpení na všech frontách, ponechávám pouze s jedním malým komentářem ve smyslu pochvaly těm, kteří měli odvahu sáhnout po „alternativách“ v podobě kozích či ovčích produktů (bohužel  statisticky bezvýznamná veličina).  Z ovoce převažují banány, protože jsou aktuálně ve slevě, objem zeleniny se umístil na zadních příčkách pomyslného žebříčku.

Dokud člověk neuvidí na vlastní oči, nemůže ho zasáhnout skutečná síla reality. Na tuto zálibu jsem si vzpomněl náhodou nedávno, když jsem šel s kolegou do fitka, po kterém následovala masáž. Prostě pohodový den věnovaný péči o vlastní tělo.  Pak následoval nákup svačiny, u kterého jsem si neodpustil (evidentně neodpustitelnou) poznámku ve smyslu: „Co tě vede k nákupu zrovna těchto potravin? Před chvílí „vyplázneš“ za dvouhodinouvou péči o svoje zdraví přes 1000 korun a teď si za 50 Kč koupíš slazenou minerálku s Kofilou?“

Polosprostá odpověď nehodna zveřejnění mě přivedla k zamyšlení, zda má význam investovat snahu do vysvětlování a rozdávání rad někomu, kdo stejně není ochoten tento druh informací přijmout. Na přísloví „Nehaž perly sviním“ asi něco bude…

Přeji pohodový den
Mgr. Martin Jelínek

Dnešní moderní doba, tolik typická svým zájmem o zdravý životní styl, nabízí v oblasti podpory zdraví kromě kvalitních potravin i doplňky stravy.  Je zajímavé, jak po dlouhých desetiletích vývoje suplementů a snaze o jejich propagaci na celém světě se v jednom okamžiku „roztrhl pytel“ a z obyčejného „bylinkářství“ vznikla odnož zabývající se výrobou produktů s koncentrovaným obsahem nutričních složek. Faktem je, že nějakou dobu hledala svůj směr, než se svým významem zařadila někam mezi obyčejné potraviny a léčiva.

Legislativa se v této oblasti neustále vyvíjí (obzvlášť v Evropské unii, kde lobisté farmaceutických společností umí nadělit zajímavá překvapení) a v současné  době jsou doplňky stravy svým účinkem zařazeny mezi obyčejné potraviny. ‘ To znamená, že není možné o doplňcích tvrdit, že mohou jakýmkoli způsobem ovlivnit naše zdraví ve smyslu léčby, podpory léčby a dokonce ani samotné prevence. Velká toť výhra už zmíněných lobistů.

Proč tedy užívat doplňky?  Mají vůbec nějaký význam?

Neléčí, jako podporu při procesu léčby také údajně nefungují.  O prevenci hovořit nemůžu a zákon mi říká, že naše strava je natolik nutričně bohatá, že doplňky stravy nejsem oprávněn propagovat ani v souvislosti s deficitem živin ve stravě. Pomineme fakt, který inteligent byl schopen vyprpodukovat takovou myšlenku a prosadit ji do zákona. Běžný uživatel doplňků stravy se těmito legislativními „detaily“ stejně nezbývá.  Běžného uživatele zajímá především co má užívat v případě svých zdravotních potíží a v jakých dávkách.  A tady dochází k problému. Jsme totiž našimi zákonodárci odříznuti od jakýchkoli informací. Jediné dostupné je doporučené dávkování na etiketách výrobků. I to má ale háček – v podobě chytrého prohlášení, že doporučená denní dávka příjmu jakékoli látky odpovídá základním požadavkům průměrného člověka.

Opět nezasahujme do diskuzí, jak vypadá průměrný člověk (moje průměrná mysl vidí podstatný rozdíl mezi potřebami stokilového manuálně pracujícího chlapa a padesátikilové ženy se sedavým zaměstnáním). I kdybychom se shodli na tom, jaká je skutečná optimální dávka jednotlivých živin pro každého z nás, stále to neřeší touhu spotřebitele po hledání „léčebné“ dávky. V praxi to skutečně problém je, protože přes 80% všech uživatelů doplňků stravy je kupuje především proto, aby si pomohli od zdravotního problému. Vybaví se mi v této souvislosti nedávná prosba člověka toužícího právě po těchto informacích. Pilot letadla a rekreační parašutista stěžující si na vysoký krevní tlak a vyšší hladiny chlesterolu. U takových případů se jedinec musí obrnit tprělivostí a snažit se vysvětlit, že prostě neexistuje žádné přesné a účinné dávkování doplňků, které by zajistilo prokázané zlepšení zdravotního stavu.

Jak poradit, aby člověk nelhal a současně řešení bylo funkční?

Napadlo mě, že kdybych skákal padákem, asi bych s největší pravděpodobností měl také vyšší krevní tlak. A zřejmě i cholesterol by podléhal oxidaci rychleji.

Tedy nic neobvyklého.

A teď babo raď – když řeknu, aby skákal z menší výšky a možná se dočká úpravy zdravotního stavu, zřejmě tím utrpí moje profesní pověst. Doporučení spektra antioxidantů a omega-3 kyselin je sice fajn, ale jak určit dávkování s vědomím, že pro dosažení jakéhokoli efektu budu muset významně překročit doporučenou denní dávku uvedenou na etiketě a tím se „provinit“  proti nařízení našich zákonodárců?

Ne vždy jsou rozhodnutí v této oblasti jednoduchá. Ne vždy se ale v tomto oboru člověk nudí – s úsměvem jde všechno lépe. Tak mě napadá, že doporučení směsi antioxidantů se skákáním s úsměvem by bylo dokonalým kompromisem…

Je bezpochyby radostnou zprávou pro přiznivce zdravého životního stylu, že zájem populace o cvičení dlouhodobě roste. Neustále vznikají nová wellness i  fitness centra, do kterých se registrují noví členové v touze po lepší postavě, redukci tuku či jenom uvolnění se a odpočinku od každodenního stresu. Úžasné také je, že nabídka služeb se neustále rozšiřuje. Z důvodu zvyšující se konkurence je možné zaznamenat i vzrůstající trend tyto služby zkvalitňovat.

Pomineme-li fakt, že počet nemocných, obézních a zdravotně simulujících jedinců v západní části civilizace naopak roste, zaměřme se na pozitivně naladěnou skupinku lidí, kteří provedli rozhodnutí se o své zdraví jakýmkoli
způsobem systematicky starat.  Víme, že nás matka příroda naprogramovala mj. i k vyvíjení pravidelné  pohybové aktivity (ano, čteme správně – i my, tvorové nazývající se homo sapiens sapiens nosíme v genech informaci o tom, že tělo žádá každý den svoji dávku fyzické činnosti. K ní se bohužel neřadí sešlapávání pedálů našich motorových mazlíčků…).

To je něco, co bolí. Nejen psychicky, ale i na tělesné urovni.

Je to současně něco, co našemu tělu (a tedy i zdraví) výrazně prospívá. Nemluvíme jenom o posilování kosterního svalstva, důkladnějším okysličování organismu nebo intenzivnějších procesech chemické detoxikace.
Řeč je i o lepší náladě, kterou vyvolá produkce endorfinů už po relativně krátké době takové činnosti. I přesto, že toto víme (alespoň tedy většina z nás),  stále v době informačního věku a možnostech přístupu ke správným postupům prakticky v jakékoli oblasti života ne všichni dodržujeme základní pravidla.  U sportu je to především důkladný strečink před samotnou zátěží. Vždycky, když ve fitku uvidím nadšence z řad nováčků a bohužel i těch pokročilejších, jak se rozcvičce vyhýbají jako čert kříži, vzpomenu si na nedávný zážitek z tenisových kurtů.

Na jednom přátelském turnaji jsem byl svědkem situace, kdy dobře situovaný manažer velké firmy s ještě větším egem mávl rukou nad radami místního trenéra, který se mu snažil vnutit svoji (skutečně profesionální) radu o důkladném protažení alespoň dolních končetin, které při tenisu trpí nejvíce. Po dvou minutách hry se skázel k zemi s přetrženou achillovkou. Musím přiznat, že se jednalo o vcelku (studijně) zajímavý zážitek – utržená achillova šlcha vydá zvuk, jako když brnknete na strunu basy.

Z mého úhlu pohledu vzpomínka úsměvná především proto, že po úspěšném sešití  krátké rekonvalescenci mě tento člověk požádal o radu, jaké doplňky stravy by měl užívat. Byl totiž přesvědčen, že jeho organismus s rostoucím věkem nedostává všechny důležité látky a on už podobnou zkušenost s takovým úrazem absolvovat nechce.  Po chvilce rozvažování jsem samozřejmě radu dal. Sice s vědomím – kde není rady, tam není pomoci – ale s dobrým pocitem v srdci, že mi osud posílá takové případy.

Ty jsou totiž tou nejlepší možností, jak se naučit něco nového a a současně nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do způsobu uvažování lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se o své zdraví starají tím nejlepším způsobem.

Zdraví je ošemetná a mnohdy vrtkavá věc.  Jedno moudré přísloví tvrdí, že je to jediná věc v našem životě, kterou dostaneme zdarma. O vše ostatní musíme bojovat.  Ne každý se ale narodí úplně zdráv a ne každému z nás je zdraví poškozeno jeho vlastním přičiněním. Velkým neštěstím jsou například situace, kdy z jakýchkoli důvodů dojde k nepřiměřenému zásahu do fungování imunitního  systému a vznikne zdravotní problém, se kterým pak zápasíme po dlouhá léta, často i celoživotně.

Mezi takové strašáky patří i lupénka – nemoc, která kromě vnitřních orgánů postihuje i naši kůži.  Postižený tak trpí svým způsobem dvakrát, protože projevy choroby jsou často výrazně viditelné na první pohled.
Léčba těchto autoimunitních poruch je velmi složitá. Medicína má tendence tvrdit, že je v její moci potlačit její vnější projevy, ne však vyléčit. U mírnějších forem průběhu lupénky se vcelku elegantně daří zlepšit stav
natolik, že po určité době takové léčby na první pohled nepoznáme žádné poškození. Z úhlu pohledu zdravého životního stylu je potřeba  dodržovat určitá pravidla – vyhýbat se kouření, přílišnému vystavování kůže slunečními paprsky, nepít alkohol, nekouřit.  Významnou měrou se na vývoji psoriázy podílí i acidobazicita  organismu – přeloženo do laické mluvy to znamená např. vyhýbat se sladkostem či omezit konzumaci živočišných zdrojů bílkovin v čele s masem.

I v případech, kdy se chovám vzorně a všechna pravidla poctivě dodržuji, bývá moje snaha o zlepšení stavu likvidována stresovými výlevy. Čím je jich více, tím výraznější projevy výsevu lupénky zaznamenám.
Důvodem mých myšlenek je ale trochu něco jiného. Medicína ve snaze co nejvíce zlepšit stav pacientů vymýšlí neustále nové, rádoby dokonalejší postupy. Mezi ně patří nejen různé bahenní zábaly, ale i specifika typu ošetření kůže UV zářením.

Před několika málo dny jsem v médiích zaregistroval zprávu, že v jisté ostravské  nemocnici při tomto způsobu ošetření u sedmnáctileté dívky došlo k poruše přístroje a výsledkem byly silné popáleniny na 80 procentech těla.  Velmi děsivá zpráva.  Představa, že se svěřím do péče odborníků, kteří mi slíbí pomocí moderní metody jakoukoli úlevu od dlouholetých nepříjemných potíží a skončím jako mrzák,  není nic, s čím bych byl ochoten se smířit.
Po světě chodí spousta lidí s lupénkou a bezpochyby jsou ochotni slyšet na cokoli, co jim uleví od nepříjemných stavů.  I přesto, že existují postupy (výše zmíněné), které mohou výrazně pomoci, pacienti vždy budou preferovat metody, které se tváří zázračněji než běžná úprava životního stylu.  Kolik podobných (a nešťastných) případů budeme muset ještě akceptovat, než nás situace přinutí jít cestou nejmenšího odporu a minimálních rizik?

Je jasné, že ne každý se orientuje v nabídce možností, které klasická i alternativní medicína nabízí při řešení zdravotních potíží.  Je jasné, že při dnešním stále se zrychlujícím způsobu života nebudeme ani příliš ochotni se zajímat o všechny tyto varianty – už jenom z důvodu samotného času, který takové pátrání zabere.  Je ale smutné, že za naše rozhodnutí platíme cenu, kterou už nemáme možnost reklamovat.

Budu doufat, že těchto pár smělých myšlenek ovlivní alespoň několik hledajících, kteří stále váhají nad klíčovým rozhodnutím týkající se vlastního zdraví.

Přeji pohodový den
Mgr. Martin Jelínek

Někdy je zajímavé sledovat, jak kráčíme po vlastně zvolené cestě za stanoveným cílem, snažíme se uspět v jednotlivých oblastech života, poskytujeme více i méně úspěšné služby a produkty a přitom si v pekelném shonu za úspěchem nejsme schopni připustit, že směr, kterým jdeme, nemusí být ten správný. Spousta z nás už to někdy v životě zažila – myslíme si, že děláme věci tím  správným způsobem, nekoukáme napravo ani nalevo a po určité době svoji  činnost vzdáváme s pocitem zklamání či vyhoření.

Řeč je o naší profesi, sportovní aktivitě nebo snaze zlepšit vlastní zdraví – svým způsobem je jedno, do které oblasti života zabloumáme.  Podstatný je výsledek, nejlépe kombinovaný vlastním pocitem uspokojení z dobře vykonané činnosti.  Otázkou zůstává, proč tak málo lidí na tomto světě tyto stavy a situace zažívá. Nedávno mě náhoda přivedla k poslechu serie písniček od dnes už zesnulého havajského zpěváka IZ (www.youtube.com/watch?v=V1bFr2SWP1I&feature=related -  mimochodem měl na české poměry velmi netradiční pohřeb…). Tento 350 kg chlap s božským hlasem zemřel předčasně na dýchací potíže spojené s extrémní nadváhou. Nemá význam řešit, co bylo příčinou tohoto stavu - zda neutuchající touha po  jídle nebo záludná metabolická porucha. Důležitější je, že tento zpěvák jednoznačně netrpěl materiálním nedostatkem.

Jakmile se kdokoli z nás (a nemusí to být zrovna mediálně známá osoba) dostane do zdravotního stavu, který křičí o pomoc, proč nechává situaci zajít až do absolutního extrému? V dnešní době se nám média snaží namluvit, že zdraví si můžeme koupit. A okamžitě nám výrobci potravin nabízí produkty s údajně prokázanou schopností naše zdraví ovlivňovat k lepšímu.  Rozum mi říká, že kdyby opravdu fungovaly, nebyla by zdravotní situace nadpoloviční většiny celosvětové populace taková, jaká je. Pokud nefunguje konzumace „zdravých“ potravin (jsme přece to, co jíme…), kde spočívá zádrhel?

Jako člověk zabývající se poradenstvím ve výživě a zdravém životním stylu mě přepadl pocit „provozní slepoty“. Situace, která potkala IZ i mnohé další, by měla být řešitelná – pokud ne penězi, zbývá ještě možnost v podobě zahloubání se do studia posledního neprobádaného a neplnohodnotně využívaného vesmíru, kterým je náš mozek. Nejsou to pouze kvalitnější potraviny a lepší služby, které si můžeme dovolit.  Je to především způsob uvažování a výběr vhodného rozhodnutí, na základě kterého v životě jednáme a které jsou rozhodujícím faktorem pro kvalitu našeho  života. Uprostřed procesu psaní nové knihy s tématem lidského zdraví mě tento na první pohled bezvýznamný impuls natolik citově zasáhl, že po krátkém rozvažování jsem začal psát znovu, na stejné téma, ale z naprosto jiného úhlu pohledu.

Zdraví si koupit můžeme, ale ne všechno má cenovku s finanční hodnotou…

Přeji pohodový den
Mgr. Martin Jelínek

Po definitivním konci totalitní éry se roztrhl pytel s novými možnostmi, mezi kterými jsme přivítali i dovoz libovolného množství exotického ovoce. Většina populace se na konzumaci těchto plodů vrhla jako hladoví vlci a
citrusy a jim příbuzní se velmi rychle staly běžnou součástí našeho stravovacího režimu.

Jako pamětník minulého režimu si dodnes živě vzpomínám na dlouhé fronty, které jsem jako dítě stál v tehdejší Jednotě, když přivezli zásobu banánů.  Na každou rodinu byl příděl 2 kg – v zoufalé snaze o získání sousta navíc
jsem se pokoušel ošidit prodavačku a požadoval kilogramy tři. Moje modlitby bohužel nikdy vyslyšeny nebyly a já smutně odcházel domů s přesvědčením, že  s tak malým množstvím naše rodina prostě nebude tak zdravá jako sousedi, kteří bydleli už bez dětí, ale se stejným přídělem banánů. Každý z nás tak měl možnost si vychutnat 2 banány a po zbytek měsíce už to bylo „pouze“ spektrum barev v podobě jablek, hrušek, broskví a meruněk z babiččiny zahrádky.  Je zvláštní, jakým způsobem se podobný způsob uvažování prosadil i do dnešních dnů. Při pohledu na nákupní košíky v supermarketech plné exotického ovoce nám vlastně spotřebitelská populace nahlas říká, že jsme se za posledních 20 let nijak dramaticky nezměnili.

Někdo někdy v minulosti prohlásil, že exotické ovoce je bohatým zdrojem vitamínu C a dalších jiných zázraků, které prostě nutně potřebujeme, nejlépe v zimním období, kdy se těchto mikroživin ve stravě v našich končinách
nedostává. Nějak ale zapomněl dodat, že se jižní druhy pyšní tzv. ochlazujícím efektem neboli po jejich požití z hlediska termického efektu dochází ke stavům, které jsou v zimních obdobích naprosto nežádoucí.  Je mi smutno z vědomí, že jako průměrný člověk této země jsem údajně deficitní v příimu vitamínů, minerálů a antioxidantů, jejichž zdrojem by měla být zelenina a ovoce.  Je mi smutno z vědomí, že po vypuknutí chřipkové epidemie jako průměrný člověk této země ve stresu z nákazy běžím do lékárny pro zázračný Coldrex a po cestě domů nakoupím pomeranče a citrony, kde obsah klíčových živin je naprosto zanedbatelný z důvodu sklizně ovoce v totálně nezralém stavu.  Je mi smutno z vědomí, že jako průměrný člověk této země se uprostřed zimy  nacpu jídlem, které mě ještě více ochladí a urychlí cestu „do pekel“.  Je mi smutno z vědomí, že jako průměrný člověk této země z toho všeho mám dobrý pocit, jak skvěle se o své zdraví starám.

Možná je načase vyjít z koloběhu „tabulkové“ průměrnosti a rozbít mnohá paradigmata, kterými jsme celá populace po dlouhá desetiletí zbytečně   zatěžováni. Při nákupu potravin v oddělení ovoce a zeleniny superhypergigamarketu si  nostalgicky vzpomenu na paletu barev a chuť všeho, co jsme jako děti zobali na  zahrádce u babičky a přitom toužili po něčem cizokrajném.  V Bibli se píše: „Tlučte, a bude Vám otevřeno. Proste, a dostanete“…možná by stálo za úvahu mít pod kontrolou naše vlastní přání, často se bohužel obrací proti nám samotným.

Přeji pohodový den
Mgr. Martin Jelínek

Pojem deja-vu mi odjakživa byl cizí – pokud se už cokoli v tomto směru přihodilo, shodou různých faktorů jsem tomu buď nevěnoval pozornost nebo vůbec ani nezaregistroval, že se něco děje. Zřejmě bude dílem osudu, že první zážitek přišel zrovna v oblasti, kde profesně trávím nejvíce času. Dnes ráno při natáčení dalšího z pořadů pro Českou televizi na téma „Pudinky“ přišel na paškál i pojem „šodó“. Tento na první pohled honosný název neznačí nic menšího než v české gastronomické kotlině chronicky známé pudinkové krémy, nejčastěji spojované s „totalitním“ menu „buchtičky s krémem“.

Můj názor na toto jídlo je vcelku nekompromisní a důvodem toho nejsou jenom vzpomínky na školou povinné dětství strávené v minulém režimu, kde tento chod byl ve školních jídelnách servírován více než pravidelně. Směs mouky, kvanta cukru, nasycených tuků a pořádné porce mléka s dodatkem několika žloutků a droždí by neměla splňovat představy o nutričně  dokonalém pokrmu prakticky nikoho z nás. Názor si samozřejmě nenechávám pro sebe a po ukončení natáčecího bloku se odebírám do porodnice za ženou a synkem zkontrolovat dietu č.2, jak zní oficiální poporodní stravovací režim v nemocnici.

První snídaně proběhla v podobě dvou suchých rohlíků s taveným sýrem, uzurpuji si proto právo být lehce nervózní z blížícího se oběda. Polévka zeleninová s mletým masem schválením prošla, po původu ingrediencí pátrat   raději odmítám. Po zvednutí pokličky zakrývající hlavní chod si protírám oči a přemýšlím, zda mě šálí zrak nebo se jedná o cílenou provokaci „ze shora“ – buchtičky se šodó. Hlavou mi prolétá příznačné deja-vu. Deja-vu nebo zlý sen? O nemocničním stravování toho bylo napsáno už hodně – není jednoduché skloubit omezené finance, nutriční požadavky a chuťové představy, s tímto problémem se potýkají prakticky všechny civilizované země.

Při cestě do supermarketu za lovem kvalitních potravin přemýšlím, že by někde hranice nastaveny být měly, není přece fér se tímto standardizovaným postupem  starat o vyčerpaná těla maminek, která přivádí na tento svět naši budoucnost…

Přeji pohodový den
Mgr. Martin Jelínek